Vítejte...Welcome...Wilkommen

Zdrawim všechny, kteří si dali tu práci a zmáčkli levý tlačítko myši, aby se dostali na mý stránky.

HP a skryté schopnosti

1.kapitola

Kapitola první – Milé překvapení


Tyto prázdniny panovalo stejně úmorné sucho jako minulé. Nikdo se už ani nesnažil o zalévání rostlinstva, byla by to předem prohraná bitva.

V Zobí ulici, v domě číslo čtyři, seděl u stolu velice neobyčejný mladík. Byl tak neobyčejný, jak to jen šlo. Jeho uhlově černé vlasy mu spadaly do zářivě zelených očí smaragdové barvy a zakrývaly tak jizvu na čele, která svým tvarem připomínala blesk.

Ale nebyl zvláštní svým vzhledem, nýbrž svým nadáním. Byl totiž kouzelník. Kdyby jste tohle řekli nějakému mudlovi, tj. člověk bez kouzelnického nadání, s jistotou by se Vám vysmál. Pro všechny zdejší byl Harry Potter jen povaleč a výtržník ze školy sv.Bruta pro mladistvé delikventy.

Za tyto drby Harry vděčil svým příbuzným, ke kterým jezdil každé léto na prázdniny. V jejich podání je Potter velký budižkničemu a oni se o něj musí starat i když jim neoplácí jejich ochotu a vřelost. Pravda však byla trochu jiná.

Pro Harryho byli vždy tyto dva měsíce utrpením a už se nemohl dočkat až skončí. To není normální řekli byste. Jenže po tom všem co si chlapec zažil, už nemůže být normální.

Začalo to před šestnácti lety vyřčením věštby. Ta změnila a ještě změní celý průběh dějin. Když mu byl teprve jeden rok, zabil mu rodiče nejobávanější černokněžník tohoto století, Voldemort. A začalo to právě kvůli pár slovům vyřčeným Sibylou Trelawneyovou.

Celých dlouhých deset let poté žil s jeho nenáviděnými příbuznými, Dursleyovi, aniž by věděl kdo doopravdy je. Deset let tvrdé práce a utlačování.

Jednoho dne mu přišel dopis, který mu osvětlil jeho pravý původ. Od té doby se dá říct, že se jeho život stal šťastnějším, ale zároveň o hodně nebezpečnějším než kdykoliv předtím.

Na konci prvního ročníku se setkal s Voldemortem v podobě jeho služebníka a zabránil mu k jeho znovuzrození.

V druhém ročníku svedl souboj s baziliškem v Tajemné komnatě a zničil Voldemortův deník. Tím ale pouze oddálil příchod Temného Pána.

Ve třetím roce v Bradavicích zjistil, kdo zradil jeho rodiče a objevil svého kmotra, který byl za cizí zločin zavřený na dvanáct let do Azkabanu, kouzelnického vězení.

Čtvrtý rok byl ve znamení Turnaje tří kouzelnických škol. Na konci turnaje přišel Harryho spolužák o život. Byl totiž zabit a to nikým jiným než Raddlem. Poté se Harry stal svědkem znovuzrození pána Zla a svedl s ním souboj. Znovu vyvázl.

Ovšem nejhorším se pro něj stal pátý rok. Respektive konec pátého ročníku, kdy se vydal zachránit svého kmotra ze spárů Voldemorta na Ministerstvo kouzel. Nevěděl však, že svým zachranářským komlexem, jak to nazvala Hermiona, uvrhne svého kmotra do spárů smrti.

Stále si to vyčítal. Bylo tolik jiných možností, variant, ale on byl zaslepený. Bylo mu mizerně. Se věštbou, kterou si vyslech v Brumbálově pracovně, se už jakž takž smířil. Dalo se to očekávat. Ale smrt Siriuse Blacka.

Každou noc se budil celý zpocený a se ztrápeným výrazem ve tváři. Pokaždé co usne, mu probíhá stejná scéna.

Celý ten čas, který byl zavřený v Zobí ulici trávil buď bezvýrazným čučením do zdi nebo plánováním pomsty. Byl tím posedlý. Tolik se toužil pomstít Belatrix za to, co provedla. Cítil k ní ještě větší nenávist než k samotnému Voldemortovi, pokud je to tedy možné.

Dursleyovi si nejspíš vzali k srdci varování, které jim bylo řečeno na nástupišti v Londýně a dělali, že je Potter pouhým vzduchem. Harrymu to bylo jedno. Stejně skoro nevycházel z pokoje. Stále jen ležel na posteli a jen v nejnutnějších případech se vydal dolů.

Z jeho rozjímání ho vyrušilo jemné zaťukání na okno. Vstal, nasadil si brýle a pomalým krokem došel až k oknu, které otevřel, aby mohla sova vletět dovnitř. Po chvíli dovnitř vletěli ještě tři další sovy. Vzal si od nich všechny dopisy a balíčky, které nesli.

Potom mu došlo, že dneska je 31.července a tudíš má narozeniny. Rozbalil nejdříve dopis od Hedviky. Stálo v něm:


Milý Harry,

všechno nejlepší k narozeninám. Snad se máš dobře. Tady na Ústředí je strašný zmatek...


Harry se tomu ani nedivil. Jistě toho měli členové Fénixova Řádu hodně na práci. V Denním Věštci se teď psalo jen o samých zmizeních a úmrtí či zmrzačení. Voldemort znovu započal svojí dobu teroru.


...Víš, že ti toho nemůžeme moc napsat. Stále dělámě to samé, úklid. Až přijedeš, tak to tu nepoznáš. Doufáme, že se ti náš dárek bude líbit. Zatím se měj a vydrž to tam. Ještě jednou všechno nejlepší přeje

Ron a Hermiona


Jakmile dočetl, vzal do ruky dárek, který od nich dostal. Byla to celkem velká a hlavně objemná v kůži vázaná kniha s názvem Kouzla, kletby a zaklínadla bílé magie.

Název ho docela zaujal, ale i přesto se dal do čtení a rozbalování od ostatních.

Právě dočetl dopis od Remuse, když spatřil úředně vypadající obálku s pečetí ministerstva kouzel. Všeho nechal a vzal do ruky obálku. Věděl, co v ní bude. Roztřeseně jí otevřel.

Při čtení se mu tvář postupně rozjasňovala. Po přečtení doslova zavýskl a přitom vyskočil z postele. Dostal 9 NKÚ. A všechny, které potřeboval, aby se mohl stát bystrozorem. Chvíli se vznášel v oblacích a přemýšlel, jak to asi bude po škole s ním vypadat, ale poté na něj dopadla krutá realita. Dokončení školy se vůbec nemusí dožít. No, nálada mu zase klesla na bod mrazu.

Ale v obálce z ministerstva byl zastrčený ještě jeden dopis, kterého si předtím nevšiml.

Stálo tam:


Vážený pane Pottere,

jak jistě víte nejobávanější černokněžník se po letech vrátil a ze spolehlivých zdrojů jsme se dozvěděli, že jeho prioritou na prvním místě je Vás zničit. Z těchto důvodů Vám ministerstvo kouzel povoluje používat kouzla v průběhu prázdnin.

Kornelius Popletal

Ministr kouzel


Harry zíral na pergamen s otevřenou pusou a v hlavě mu pobíhalo nepřeberné množství myšlenek.

Jak se dozvěděli o tom, že ho chce na prvním místě zabít. Nechtěl se tím teď zabývat.

Místo toho vzal do ruky hůlku, namířil na Hedičinu klec, která už docela potřebovala vyčistit a pronesl: „Pulírexo.“

Z hůlky mu vylétl žlutý paprsek, který způsobil, že klec se teď blýskala čistotou. Potom asi půl hodiny čekal, jestli přiletí nějaká sova s dopisem, ale žádné se nedočkal.

Rozhodl se jít ven. Když míjel strýce Vernona jen mu něco zabručel ve smyslu ,,jdu ven,, a odešel.

„A co teď“ přemýšlel. Šouravým krokem došel do parku a tam si sedl na jednu z mála houpaček, kterou Dudley a jeho banda ještě nezničili. Jen tak seděl, relaxoval a užíval si chladivého stínu a jemného vánku. Byl tam až do večera a když se začalo pomalu smrákat, odebral se zase zpět.

Cestou zpátky se cítil podivně malátný jako kdyby na něj použil nějaké uspávací kouzo . Dobelhal se až do svého pokoje, což se neobešlo bez poznámek od strýce Vernona, a tam padl na postel a usnul.

Žádné komentáře